Náš život se stává veřejnou záležitostí

Na počátku byla potřeba udělat pro děti vyrůstající za zdmi ústavů něco více, než jen v předvánočním čase nostalgie zakoupit alespoň pro jednoho z nich dárek ze stromu přání. Myšlenka na děti bez domova nás pronásledovala čím dál více. Po čase dozrálo rozhodnutí. Přijmeme do svého středu děti, pro které nebyl start do života jednoduchý, a vytvoříme  s nimi novou rodinu. Myšlenka jistě krásná, snad obdivuhodná, ale také velice odvážná.
Kdo by předpokládal, že děti, které v mnoha případech prošly doslova peklem, mají mnohem méně předpokladů k tomu, že jejich adaptace v rodinném prostředí nebude procházka rozkvetlou zahradou. Naše bohaté zkušenosti s výchovou vlastních dětí, které jsme chtěli zúročit, nebyly náhle k ničemu. Před námi stály děti, které nechápaly téměř nic z toho, co život v obyčejné rodině přináší. Nechápaly, že když odcházíme do obchodu, neznamená to, že už se nevrátíme. Vzpomínám na to, jak mi téměř rok večer co večer děti pokládaly otázku: " A příjdeš ?" Nepochopily, že nikam neodcházím. Jejich touha být nám stále na blízku byla tak silná, že mnohdy nebylo možné vzdálit se od nich ani na pár minut. Staly se našimi stíny. Jak jsme ale velice brzy zjistili, stejnou náklonnost projevovaly prakticky ke komukoliv, kdo se přiblížil do jejich zóny. Ať už šlo o poštovní doručovatelku s letáky, paní doktorku, či vietnamského obchodníka, který nám prodal bačkory. Bylo to úplně jedno. Před námi bylo najednou tolik práce s obyčejnými věcmi, které pro nás a naše biologické děti byly vždy brány jako naprostá samozřejmost. Patřilo mezi ně především vysvětlování, že máma je tady pro ně, nenahradí jí žádná jiná paní. Že ale ani oni nemohou odejít s každým, kdo se na ně usměje. Nesmí na lidi pokřikovat, natahovat ruce  přes plot a vyptávat se na obsah jejich tašek. Že není slušné, aby v Mac Donaldu sezobaly  hranolky sousedům dříve, než jim stačíme objednat jejich vlastní a aby  zbytky kečupu slízaly ze stolu jazykem. Takto bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho. Myslím ale, že ti, co přijali děti z DD, vědí o čem je řeč...
Dojdeme k závěru, že nic není jak jsme si představovali. Výchova přijatých dětí není stejná jako výchova dětí biologických, které se běžnému životu učily od samého začátku. Tyto děti jsou jiné. Jejich chování i myšlení je jiné. Jiný tedy musí být i přístup k nim. Je třeba přijmout je se vším všudy. Ony nemají moc šancí se změnit a přizpůsobit. To musíme udělat my. Je na nás, abychom krok za krokem bourali bariéry, budovali zóny bezpečí, kde budou vedle těch špatných zkušeností ukládány i ty dobré. Abychom stavěli mosty tam, kam se běžnou cestou nedostaneme. Díky tomuto úsilí je šance, že vrátíme alespoň částečně do běžného života děti s mentální retardací , syndromem týraného dítěte,  ADHD a s různými poruchami chování. Stejné, nebo dokonce náročnější, to je s dětmi zdravotně znevýhodněnými, dlouhodobě nemocnými, nebo většími sourozeneckými skupinkami. A právě tyto děti by měly za zdmi ústavu trávit co nejméně času.
Kdo se ale o ně postará? Krásný sen o velké rodině a konání dobra se rozplyne v okamžiku, kdy na všechno zůstane pěstoun sám. Stát na něj velice rychle přesune svou zodpovědnost i starostlivost. Příspěvek pro potřeby dítěte pokryje pouze základní výdaje, vše ostatní je v režii pěstouna. Přijaté děti mnohdy vyžadují zvláštní péči, náhradní rodič musí ukončit zaměstnání a odměna pěstouna se stane jeho jediným příjmem. I nadále však musí dostát všem svým závazkům, ke kterým patří mimo jiné i vyživovací povinnost ke svým biologickým dětem. Životní úroveň rodiny se velice rychle zhorší. Problémy často nastanou i v okolí a samotné rodině pěstouna. Ne všichni příbuzní a sousedé mají pochopení pro přijetí dětí problémových a nebo jiného etnika. Sousedská rivalita dokáže znepříjemnit a zkomplikovat práci pěstounů stejně jako povinný kontakt z biologickou rodinou dítěte. S dětmi do rodiny přijímáme i jejich biologické rodiče a taky sociální pracovnici pověřenou dohledem. Rozhodnutím poskytnout domov opuštěným dětem ztrácíme veškeré soukromí. Náš život se tím stává veřejnou záležitostí. Není tajemstvím, že je na pěstounskou péči pohlíženo jako na skrytou adopci. Pěstouni nemají téměř žádná práva při rozhodování či zastupování svěřených dětí, částečně je na ně ale přesouvána vyživovací povinnost. Zvláště u starších  studujících dětí je příspěvek na potřebu dítěte pouze zlomkem skutečných výdajů. Doprava, internátní ubytování, povinné školní aktivity, zdravotní pomůcky, doplatky za léky, to a mnohé jiné jsou náklady, které příspěvek na potřebu dítěte nepokrývá a pěstouny někdy doslova drtí. Zvláště v případech, kdy jde o vícečetnou skupinku dětí.
Když na to nemáte, tak si ty děti neberte!! To je věta, kterou slýcháme často. Ale proč? Proč by měly vyrůstat z dětí v ústavech lidé, kteří se nebudou umět v budoucnu začlenit do naší společnosti? Jen proto, že stát z nám neznámého důvodu šetří na těch nejpotřebnějších? Nebude chyba spíš někde tady, než v odhadu pěstouna kolik dětí zvládne sponzorovat? Pokud se rodina rozhodne svůj život zasvětit potřebným dětem, měla by na jejich bedrech ležet pouze  zodpovědnost za péči a výchovu o tyto děti. Finanční zodpovědnost by měl plně převzít stát. Pěstoun by měl do společné investice pro společnost vložit "pouze"  svůj čas, lásku, pochopení, péči a starostlivost. A to není vůbec málo. Stát by měl pěstounům pro jejich práci vytvořit důstojné podmínky a dostatečné finanční zajištění.

Proč vznikly první a možná i jediné odbory pro pěstouny a poručníky?
Položme si tu otázku obráceně. A proč ne? Nejsme méně důležití než zaměstnanci v ostatních oborech. I my máme své povinnosti . Máme ale i  svá práva. Pojďme se tedy k nim společně přihlásit.