Proč odbory

Za poslední roky se v naší společnosti bohužel vytvořil pohled na PP jako na akt dobré vůle. Kdo nepřijme dítě z DD s čistě srdeční záležitosti, dělá to pouze ze zištného důvodu. Jako kdyby nebyl možný souběh více důvodů. Ústavy jsou plné dětí, které potřebují vyrůstat ve stabilním a podnětném prostředí, ve kterém by se mohly rozvíjet a připravovat na budoucí život. Potřebují domov. A pokud z nějakého důvodu nemohou trávit nejdůležitější roky svého života v rodině vlastní, měly by dostat šanci alespoň na rodinu náhradní. V tom se nejspíš shodneme všichni. Žádné dítě by nemělo trávit dětství za zdmi ústavu. Tak jak jsou u nás podmínky pro pěstounskou péči nastavené, vybízí případné zájemce k přijetí pouze jednoho či dvou dětí. Na pěstounskou péči je v naší společnosti pohlíženo jako na skrytou adopci. Pěstouni sice nemají téměř žádná práva, nemohou o ničem rozhodovat, jsou bedlivě kontrolováni, musí spolupracovat s biologickou rodinou, ale na druhou stranu jsou na ně přesouvány závazky a povinnosti, které by měl plnit stát. U dětí dlouhodobě nemocných, zdravotně znevýhodněných, se syndromem týraného dítěte či ADHD, mnohdy musí pěstouni přerušit své zaměstnání a starat se o svěřené dítě, přestože pobírají pouze základní odměnu pěstouna. Rodiny se tak mnohdy dostávají do špatné ekonomické situace. Není nikdo, kdo by tuto situaci jakkoliv řešil. Příspěvek pro potřeby dítěte je pouze příspěvek, ostatní výdaje jsou v režii pěstouna. Za péči a starostlivost je vyplácena pouze odměna, nikoliv plat, a tak není opora ani v zákoníku práce. Z tohoto důvodu v ústavech i nadále zůstávají větší sourozenecké skupinky dětí, protože finanční podhodnocení je nejvýraznější právě u této cílové skupiny. Pěstouni zpravidla nemají dostatek financí na dorovnávání potřeb těchto dětí ve větším počtu. Podobné to je i u dětí s tělesným postižením, které potřebují zdravotní pomůcky a zvláštní péči. Prvotní rozhodnutí přijmout dítě je téměř vždy provázeno touhou nabídnout domov jednomu dítěti. Čím déle se ale pohybujeme v oblasti NRP, tím více pociťujeme potřebu svou pomoc rozšířit. Vždyť dětí v ústavu je tolik a pěstounů nedostatek. Rádi bychom docílili toho, aby lidé, kteří by pomáhat mohli a dělali by to dobře, nemuseli od svého záměru upouštět jen z důvodu nedostatečného finančního zajištění od státu. Ne vždy se ale setkáváme s pochopením.
Bohužel věta - "Když na to nemáte, tak si ty děti neberte !!!" je slyšet čím dál častěji.